Básně

 
 
VAJGLY V KVĚTINÁČI
 
Možná se jednou dotkneš hlasem měsíce
a já zahodím vajgla do květináče
s modrými puntíky,
který společně z dálky obdivujeme. 
Třeba přestaneme jednou řešit
ty byrokratický sračky
a naučíme se neučit
a nebrat si příklad 
z moudřejších
a prosperujících. 
 
Třeba jednou
svoboda bude víc, 
než jen prázdný slovo
a to ticho před bouří, 
který ohlušuje 
všechny pravověrný,
se rozpadne v naději,
že ses dotkl hlasem 
měsíce na nebi. 
 
Možná...
Snad jednou 
láska rozbuší srdce 
nedůtklivejch cyniků 
a hejtři nasednou
do pražskejch tramvají, 
který nemaj cílovou stanici.
 
Jistě.
I ty si myslíš, 
že se tomu všemu
jednou budeme smát. 
Tomu, jak jsme toužili být šťastní. 
A třeba budem.
I přesto, že já píšu básně
a ty se snažíš překřičet měsíc. 
Stále máme ten květináč
a naději v nedopalcích. 
 
Než nám svět rozdrásá zbytek duše.
 
Praha, 2019
 
 
 
 
 
SE ZMRZKOU NA KORNOUTĚ
 
Je to tak prosté,
až je to absurdní.
Toulat se v ulicích
bez hranic těch dní,
 
kdy duše si létá
na křídlech holubích
a tiše se roztéká,
ač venku padá sníh.
 
Se zmrzkou na kornoutě
zasněně koukám přes obzor.
Má duše klečí v koutě,
ač snaží se vládnout vzdor.
 
Rozum je diktátor a snění nemá rád.
Ač sebevíc se snažím,
nenechá mě vystoupit z umlčených řad.
 
To ve Vltavě leskne se nedobytý hrad.
Pod rouškou umělců a nemocných básníků,
jímž se lednový mráz pod kabáty vkrad.
 
Napíší, namalují nebo zapějí
(jakkoliv klidně, jakkoliv prudce)
vše, co slyší, vše CO VIDí srdce.
 
Je to nemoc z pochopení, nebo z vášně?
když toužíme zachytit okamžik
do obrazu, do písní nebo jediné básně.
 
Tvary pocitů. Barvy bytí.
 
31. 1. Praha, Žofín
 
 
 
 
 
OBĚTI NEKONEČNA
 
Je jako dým z vonné tyčinky.
Chvíli Tě těší a pak se ztrácí do éteru.
Někam pryč. Od duší. Do neurčitých směrů.
Bloudí a hledá jinou oběť,
která pak učiní stejně chabou zpověď
v podobě přetrhaných žil
a prostřelených hlav.
A ty němé žalozpěvy.
A zjizvené zvuky pláčem.
A slova utkaná ze lží
nadobro překryjí tu 
krásu lásky
skrytou v
Nekonečnu.
 
 
 
 
 
TŘEBA
 
Zachraň si duši
světlem z ulice.
Zachraň si duši před
nekonečným šílenstvím z ticha a
vyhasínajících chvil.
 
Třeba si zatav to
rozdrásané srdce klihem a
potemni vzpomínky,
které tě drží v šachu.
 
Třeba se zastav, nedýchej,
zapal touhu po odplatě a
možná ze záhonu života vyroste
odpuštění.
 
Třeba se utop ve hvězdách.
Vypij láhve trpkého vína.
Zamiluj se a aspoň na oko si mysli,
že je to opravdové.
Třeba se usměj.
 
To jen aby se Ti lépe žilo
mezi námi nesmrtelníky.
 
Praha, 2017
 
 
 
 
 
KOUSEK PLANETY
 
Duše má staví si pevná oppida.
Po bitvě s osudem krkavci našli Ráj.
Falešnou touhou lehce se opít dá,
ale dál snažím se najít zbloudilý kraj.
 
Letící kousek planety.
Tam. Někde ve snech múz.
Tři šmouhy barvou z palety
zakryly tváře hrůz.
 
Krnov, 2013
 
 
 
 
 
OBYČEJNÁ 
 
Úplně obyčejné ráno,
úplně obyčejná ulice.
Chlad podzimu.
A přece,
na každém živém plotu z ptačího zobu
jsou navlečeny šňůry svítících perel.
Svět jiskří ve vycházejícím slunci.
A všechno je to Tvoje.
 
 
 
 
 
S KLIDEM K LIDEM
 
Jen tak s láskou, tiše, beze studu
píšu krátkých veršů pár. 
O tom, že na světě ještě dlouhou chvíli budu.
O tom, že v duši není nikdo stár.
 
Hojnost citů prolamuje písmena
a ač nevím, zda to něco znamená,
posílám básně k lidem
s pokorou a klidem.
 
Jihlava, 2016
 
 
 
 
 
DOPIS
 
Píšu ti odněkud,
kde lidé chodí pouze
jedním směrem.
Neznají postranní uličky
a nevnímají barevné
variace kolemjdoucích.
Píšu ti odněkud,
kde se lidé zapomněli
smát na druhé.
Kde chodníky jsou
dlážděny zlomenými
srdci romantiků
a básně nemají slova,
natož verše.
Píšu ti odněkud,
kde sukně žen
nevlají odevzdaně ve větru,
kde nevoní tabák
a nerostou cypřiše
a nehrají pouliční
muzikanti.
 
Píšu ti z místa,
které pozbylo jména.
Z místa, kde nejsou lidé
jen přeživší.
 
2016
 
 
 
 
 
BEZEJMENNÉ NÁMĚSTÍ
 
Utekla jsem ze všednosti
a vysmála se životu v kleci.
Sedím na lavičce
pod vymydleným nebem a
zalévám si duši kávou.
Tři nehybné koně
objímá konejšivá řeka.
Rozdmýchávají svými kopyty
pochopení.
Brodím se tou řekou s nimi.
Vlasy a šaty mám zmáčené
beznadějí a pochybnostmi.
Ale teď ne.
Teď si zalévám duši kávou.
Poslouchám vzdálené tramvaje
a pozoruji dech ulice.
Odlesky slunce v zrzavém copu
se podobají perlám.
Díky světe.
Díky za poslední ráno.
 
 
 
 
 
MALICHERNÁ
 
Paprsky sluneční mezi stromy tkví
Hladina vody, je do očí odráží
Oči ztracené v labyrintu stínů
Pohlíží na svět, plný snů a slibů
 
Prudký tok v jezech v pěnu se promění
Z pěny zpět na vodu líbajíc kamení
Zpěv žab, hřmot komárů a tichá řeč kvítí
Čas plyne pomalu, snad uvízl v síti
 
Když vítr přivane a bloudí větvemi
Nedá se vyjádřit žádnými básněmi
Jak úžasný je svět
 
Byť nemám ponětí, co život znamená
Co dělám a proč? Cítím se zmatená
Mám ráda svobodu, co z přírody srší
Mám ráda pohodu, otvírám duši.
 
Krnov, 2014
 
 
 
 
 
***
Nosíš si na klíčích
jedno malé srdce.
Srdce bez zámku,
jako přívěšek.
Jako výstrahu pro ty, 
co by se chtěli pokusit
jej zastavit. 
Ale ono bije
s nekonečnou grácií.
Bohémské srdce
bez hraniční čáry.
 
Možná, že ten svět mezi námi
není o tom,
kolik propálíme cigaret,
kolik vypijeme láhví, 
nebo jestli napíšeme
nějakou pošetilou báseň
na zdi zapadlých barů.
Možná je to jen 
bezprostřední souznění 
dvou divných přívěšků
a spojení náhodných chvil. 
 
S poraženeckým úsměvem,
jsem se snažila 
ukrást pár letících přání a 
zadupat je dřív,
než se to mé srdce rozpadne 
v tvém sevření.
Bylo mi fuk,
že zrovna počítáš puntíky, 
které mi prosvítaly pod tričkem.
Věděla jsem, že je to chvíle, 
která se propadá do děsivé bezmoci
a že každá další
mě bude probouzet 
z té šedi jménem Život.
 
Než jednou zmizíš
se srdcem 
na dlani.
 
Praha, 2018
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Kontakt

Alice Urbancová +420 737 137 035 hypatiaa@seznam.cz