Básně

 
-----
 
Když někoho ztratíš,
jako by v tobě něco umřelo.
 
Je ti blbě z toho,
že ten frajer, 
kterýho roky znáš, 
teď píchá tvojí holku.
A nikomu to neva, ty vole.
Nikdo se nad tím ani nepozastaví.
Voni jim to prej přejou.
 
Nechápeš.
Co na tom, že jste se rozešli.
Pořád jí cejtíš vedle sebe.
A když se ráno probudíš,
první dvě sekundy seš si skoro jistej,
že se otočíš 
a ona bude ležet 
vedle tebe a v tu chvíli
se k tobě přitulí.
 
Jenže ona se nepřitulí.
Ona tu není.
Tak se teď napiješ z lahváče
a někde v dálce se teď
ona otočí na bok a špitne ze sna do tmy: 
„Už nejsem tvoje.“
 
 
 
 
Dvacet pět milionů stupňů za oknem
 
Kdo říká,
že deprese,
přichází s podzimem?
 
Je červenec,
dvacet pět milionů
stupňů za oknem.
Ležíš nahý na zemi
a já
brečím
 
ležíš u ní v jiném pokoji,
vím to.
Mlčím.
 
 
 
 
Larvy a hnus
 
Pamatuješ, když jsme byli malí?
Večeříš chleba se sejrem
Nebo
Párky s kečupem
A máma
Volá
Že přijde dneska pozdějc
Máma
Že o chvilku dýl
 
EM- Á- EM- A
Pamatuješ?
 
Jak tikaj hodiny
A televize mumlá
A Ty
Se směješ, že si sám doma
Směješ se a jsi asi poslední
Na týhle planetě
Kdo věří
Že dneska
Že dneska to bude jiný
Že přijde máma za chvíli
Že přijde do deseti
Přesně jak ti slíbila do telefonu
A dá Ti pusu
Na dobrou noc
A pak prokoukne
Že sis nevyčistil zuby
A se smíchem Ti říká
Že jsi čuně a že teda naposled
DNES NAPOSLED
Ale zítra 
ať se je koukáš vyčistit hned po večeři
No a Ty seš asi poslední
Na týhle planetě
Kdo tomu věří
I když už se nesměješ
Protože je dvacet dva dvacet čtyři
A v bytě Ty a tma
A chceš, aby Ti všechny zuby vypadaly
A zkazily se až zčernaj,
Protože tvojí mámě je úplně ukradený,
Jestli sis je vyčistil dnes nebo
Před týdnem
Je jí ukradený
Že nemáš nasbíraný listí na zítřejší výtvarku
A je jí teprv ukradený
Že je ti hrozně smutno
A máš strach
A bojíš se
Je jí to u prdele
 
Tak sis schováš obličej do dlaní
A brečíš
A ležíš
Hlavu položenou vedle polštáře
Protože malý kytičky na povlaku vypadají
Jako brouci a larvy a červy a ty se jich bojíš
A nechceš 
aby ti vlezly do vlasů
a do očí
a do uší
a do mozku
 
Ostatně
Kdo by se Ti divil
 
Co na tom
Že když rozsvítíš lampičku
Je vidět jen vzorek roztomilých malých kytiček
A po broucích ani památky
A červy
A larvy
Nikde
 
Ale ty to přesto nemůžeš risknout
A shodíš polštář na zem
A usínáš
 
Tři dvacet čtyři
Máma je doma
Ne aby Ti dala pusu
Ale aby upadla do komatu
 
Křik
 
Kurvo…
 
KÁ- Ú- ER- V- O 
 
Táta 
Se zlobí na mámu
 
Máma 
Se na Tebe druhej den podívá s provinilým výrazem
A její oči řeknou: „Včera naposled“
VČERA NAPOSLED
 
A Ty jsi zase ten malej člověk
Kterej svý mámě věří
 
Minimálně tři dny
Než zavolá z práce
Že přijde domů o trošku dýl
Ale jen o chvíli
Do deseti je doma
 
To je jasný
 
A brouci a larvy a červi někde schovaný ve snovejch temnotách a démonickejch zákoutích
Tušej novou příležitost
Jak se dostat do tvý dětský hlavy
 
Mňam
EM- Ň- A- EM
 
 
 
 
Maminka
 
Spánek,
matčina náruč,
když bolí tě bříško,
a je ti zas pět
 
Dvě berle
Jak matčina slova podpory,
o které se můžeš opřít
Bez…bez obav
 
Maminko,
někdy Tě vážně potřebuju
a když mi voláš a já,
dělám ramena
a říkám, ať nemáš starost,
a říkám: „Všechno je v pořádku, mami!“
Ve skutečnosti se bojím,
protože svět - SVĚT JE
tak velký
a lidé tak zlí a 
jejich tolik a 
slova, co říkají,
nejsou vůbec slova podpory
a jejich náruč vůbec není
TA náruč,
do které by se chtěl kde kdo 
schovat s bolavým bříškem.
 
Maminko,
maminko moje,
Bolí mě bříško skoro každý den,
a slova podpory potřebuji 
každé ráno, 
protože cítím,
že bez nich už 
jednoho rána
prostě nevstanu.
 
Naštěstí,
dokud jsou na světě nějaká 
bolavá bříška,
budou tu i maminky.
 
 
 
 
Pardubice - Židov, jsme spolu
 
Trolejbusy jak obří kobylky
Noční Pardubice-
Židov
 
Jsem s Tebou,
jen Ty to ještě nevíš
 
Byla jsem s Tebou i včera,
Stáli jsme spolu u baru
 
Jen v tvé hlavě jdeme ještě
Každý vlastní cestou
Každý zvlášť
 
 
 
 
Přehlušit
 
Přehlušit tu samotu
Ve mně
To se ti ale nikdy nepovede
 
Všichni někam chodí
A pak se vrací
A já
       Sedím v kuchyni
 
Jsem rád sám
 
Vůně letního podvečera
Prach, sex, podivné parfémy a Ty
 Tam venku
Bubny, křik a štěkot
Lidé bez vlastností
Prázdné ženy a konzervy
 
Nepožádám manželku
Bližního svého
 
Přemýšlím,
snažím se vzpomenout,
kdy jsem ztratil schopnost radovat se
Kde?
Proč?
 
Snad čeká v jiném pokoji
Stokrát mrtvý dům plný stokrát mrtvých žen
V domě kuchyň
V ní já
Ve mně…
 
 
 
 
V neděli ráno
 
Kombinace kocoviny a zamilovanosti,
může bejt smrtelná.
Totální lobotomie
 
Hodiny pozoruju stromy
Z okna
A stromy
Stojí
 
Myslím na to,
co jsi včera řekl, udělal, jak ses měl, jak ses tvářil, co tě rozesmálo, dojalo,
Kým jsi byl.
 
Minuty přichází a odchází
20:27
20:28
 
Někdo se teď rodí,
někdo umírá,
někdo pozoruje stromy.
Radost a naděje a klid.
 
 
 
 
Za moje představy nikdo neručí
 
Za Vás představy neručíme!
Čtu si v hlavě.
 
Za Vaše představy neručíme!
Říkám si nově.
 
Znovu a znovu
 
A stejně naletíš
 
Znovu a znovu
 
Tě fascinuje chlápek
s fousy,
trochu sociální pracovník,
trochu rebel,
trochu sňatkový podvodník,
trochu Nebel
 
Trochu romantik
a trochu rocker,
trochu alkoholik 
a trochu
Hajzl
 
„Máš pěknou košili…“
Jen se usměje
 
Seš skvělá, 
říká ti skoro vždy,
jen si musí dát,
šest piv.
 
Ale nikdo není dokonalej, 
Kočičko.
 
 
 
 
Zapomeneš
 
Pes spí
Já taky chci
 
Někdo teď někoho objímá
Já taky chci
 
Někomu na někom teď záleží
Proč ne na mě?
 
A kdy už tu budeš? 
Bojím se, že tu zůstanu sama
A ty
Nikdy nepřijdeš
 
Ztratíš cestu
Zapomeneš
Můj úsměv
Mé oči
Vlasy
 
Lásku zahodíš
City propiješ
Pár akordů zahraješ
Pár vět zazpíváš
A já
 
se
 
           ztratím
 
 
v bludišti
 
 
 
kouře,
 
tónů,
 
ženských hlasů,
 
                vlasů,
 
                ňader,
        
                nohou,
 
               dekoltů,
 
                rukou
 
 
Ztratím se
A víckrát se nenajdeme
Sebe ani
Sebe navzájem
 
Pak přijde den
Kdy zapomeneš
Že něco chybí
Že něco hledáš
Půjdeš z práce
Vystoupíš z autobusu
Na zastávce jako vždycky
Dáš si pivo tam, co vždycky
Poslechneš si to, co vždycky
Někdo tě možná poplácá po rameni
Někdo
Pozve na panáka
Jenom malýho
Ráno vstáváš
Rady štamgastům
Po dvou tisící prvý dáváš
 
V noci pak cestou domů
Možná tě ještě 
Škrábne na ruce
A pod nohama zapraská
Větve stromů
A vzpomínka
 
Něco hledal jsem?
Něco chybí mi?
Odpověď- zaspíš.
 
Ráno nový den,
nastoupíš do autobusu směr práce.
 
Jako vždycky.
 
 
 
 
 

Kontakt

Alice Urbancová +420 737 137 035 hypatiaa@seznam.cz