Povídky

 
 
Tripová
 
Otevřela mi a její obličej ihned získal nádech citrónové
kyselosti.
„Jdu si pro věci.“
„Nemůžeš přijít jindy?“
„Jak jindy? Ještě pořád tu snad platím nájem.“ Vyvolal
jsem hned hádku, přestože jsem se zaklínal, že se s ní nebudu
hádat.
Z obýváku se vynořila moje náhrada. Vlastně to bylo
logický, celou dobu jsem se k ní choval jako k princezničce,
život z obláček a cukrlinek, takže mě mohl nahradit jedině
obhroublý macho.
Okamžitě se snažil vyvolat kon- ikt a já byl nasranej, že
se bojím, páč by to pro mě nedopadlo dobře. Výsměšně mě
pozoroval, jak se ve spěchu balím a dál do mě rejpal. Klára
ho naoko krotila, ale viděl jsem, jak jí to zároveň imponuje,
jak je drsnej.
Asi po třetí urážce – zrovna jsem nesl krabici s orignálníma
cédečkama – už jsem to nevydržel:
„Já se ti divím. S takovým idiotem.“
A už jsem letěl, strčil do mě, takže jsem se zřítil ze schodů
dolů. Klenoty mé sbírky se válely po schodech, některé
plastové obaly rozbité napadrť.
Zuřil jsem. O to víc, že jsem se mu nemohl postavit.
Tak jsem tam na kolenou sbíral ty svoje drahokamy,
Klára se mi omlouvala a on jí stál za zády a šklebil se.
A pak jsem byl konečně pryč. Rychle jsem převezl věci
k rodičům – copak existuje větší ponížení než je návrat
k rodičům? Ty smutné oči maminek! Ty neustálý „kde-jsme-
-jen-udělali-chybu“ pohledy!
Práskl jsem s dveřma, zmizel z baráku a vytočil Geňovo
číslo.
Nedávno mi nabízel houbovej trip.
„Seš si jistej?“, zeptal se do telefonu.
„Naprosto.“
--
Šli jsme za město do lesů kdesi za Hádama. Najednou
úplná idylka – dva kluci posedávající kdesi na lesním paloučku
a drtící drobné kloboučky v kelímcích jahodových
jogurtů.
„Doufám, že máme hodně vody.“
„Moc ne, ale koupil jsem víno.“
Dojedli jsme a jdeme dál. Dlouho se nic nedělo, a pak
se to rozjelo.
Podívám se na oblohu a zjistím, že prší. Jak to? Vždyť
necítím na kůži déšť a svítí slunce?
Za chvíli se přidá sníh a potom ledové kroupy. Všechno
se děje zaráz. Mrknu na velikej strom, kolem kterýho
právě procházíme. Je listnatej i jehličnatej zároveň. Na jedný
větvi jsou rašící květy, druhá je zimní a holá, třetí listnatá
i jehličnatá zároveň, ze čtvrté na zem odpadává barevné
podzimní listí.
A do prdele!
Šli jsme dál. Ale kam? S hrůzou jsem zjistil, že ačkoliv
moje nohy a svaly evidentně sestupujou – zatínám lýtka, kolenama
tlumím nárazy – tak vidím přesnej opak – cesta stoupá.
Za boha jsem nemohl přijít na to, co je pravda. Chvíli
mě to šokovalo, ale pak jsem si řek, že je pravděpodobnější,
že mi kecá zrak spíš než tělo.
Začalo mi docházet, že tenhle trip nebyl dobrej nápad.
„Deme nahoru nebo dolů?“ Zeptal jsem se Geni?
Otočil se na mě. Jeho tvář téměř zmizela. Zaostřil jsem
na jeho oči a obočí, ale tam bylo všechno v pořádku. Teprv
když jsem sjel pohledem níž, zjistil jsem, že se jeho tvář doslova
ohýbá do sebe. Všecko směřuje dovnitř tváře, kde je
jenom jedna děsivá a pulzující ranvej a já se nemůžu dobrat
konce. Nos prostě nekončí a místo úst má tu do sebe včleněnou
kroutící se silnici.
Dělal jsem, jakože nic a zopakoval jsem otázku. Nevěděl
jsem, jestli té otázce rozuměl, nebo mu jen přišla natolik
stupidní, že na ni neodpovídal. A co když jsem si jen myslel,
že jsem ji vyslovil nahlas? Začal mi připadat nepřátelskej.
Bylo mi jasný, že se mi nedaří hrát, že jsem v pohodě. On
moc dobře ví, jakej cirkus se mi právě děje před očima, koneckonců
má s houbičkami větší zkušenosti. Díval se na mě
pohledem člověka, kterýho to otravuje. Léčim si tu svoje
bolístky, panikařím a on se se mnou bude muset celej den
srát.
Ostatně, vždycky jsme byli spíš jen přátelé přes přátele.
Nikdy jsem nevěděl, co si o mně ve skutečnosti myslí. Možná
se jen styděl mě odmítnout. Myslím, že mě ten hajzlík
vlastně pěkně nesnáší. Teď to vidím, vidím mu až do krku,
kde rotuje ta jeho blbá ranvej.
A je to v prdeli: máme málo vody. Co budeme dělat?
Geňa se podíval na téměř prázdnou láhev a vypadal stejně
vyděšeně jako já. Šli jsme dál. Zrovna jsem zase studoval
všechen ten maglajz a biják, co mi rotoval před očima, když
jsem se najednou otočil zpátky ke Geňovi.
V šoku jsem ztvrdl. Stál tam nade mnou s velkým klackem
v ruce a chystal se mě praštit do hlavy. Během milisekundy
už ale ruku spustil a i s klackem pokračoval v chůzi
dál, jakoby se nic nestalo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Několikrát
jsem předstíral, že se rozhlížím po krajině a periferním
viděním jsem ho sledoval. Vždycky okamžitě hmátl po
klacku. V tu ránu jsem se ale otočil a on zase ucukl zpět.
Chce mě zabít. Takže von mě chce zabít, hajzl jeden!
Další zhruba kilometr jsme šili přesně takhle. Bylo to na
zmagoření. Snažil jsem se myslet na něco jinýho. Třeba na
to, kde jsme. Musím si pamatovat, kudma jsme šli, abych
mu pak mohl zdrhnout. Jak se dostaneme do Bílovic? Snažil
jsem se přemejšlet:
Musíme jít dopředu a potom kopýtka. Ne, kopýtka
a potom dopomerančova.
V hrůze zjistím, že si neodkážu vybavit cestu, protože
se mi všechny ty protikladné prostorové páry rozpadly
a můj mozek explodoval do světa svobodnýho šílenství bez
pravidel a řádu. V hlavě se mi utvořily úplně jiný dvojice
a to konkrétně tyto:
Vlevo – policie
Nahoru – gorila
Pomeranč – vzad
Chci Geňovi říct, kudma jít, ale vypadne ze mě:
„Myslím, že musíme jít nahoru – policie – pak gorilou
a pomeranč.“
Vyděšeně se na mě podívá: „Cože? Co to meleš s policií?
Radši mi dej napít.“
Parchant, naše poslední voda a von furt jenom chlemtá!
Strach z toho, že mě chce zabít, mě najednou opustí.
Po cestě k nám jdou chodci. S hrůzou si uvědomím, že je to
můj otec, máma a teta Zorka s dcerkou. Snažím se schovat,
ale vidí mě. Mámin vyčítavej pohled se do mě vpíjí. Opravdu,
Vojto? Chceš se přede mnou schovávat jak malej kluk?
Tak teda jdu k nim.
Geňa mě prosí: „Lanďáku, nemluv, prosím tě! Co za
nima lezeš! Pojď pryč!“
„Ne, počkej, já to musím mámě vysvětlit.“
„Cože? Co to meleš?“
Když uvidí, že mě neodradí, tak uhne z cesty. Sám má
dost problémů s tím svým bijákem, co mu G čí v palici.
Rozbrečím se a vysvětluju rodičům, že jsem se vždycky
snažil bejt ten abstinující sportovec, jakýho si přáli mít, ale
že to prostě nedokážu. Vždycky ten jejich rozkošnej chlapeček
s cigaretou ukrytou za zády. To jsem já – příliš posranej
a slušnej na to, abych byl skutečným punkáčem a rebelem,
a příliš divokej na to, aby mohl bejt tím slušným hošíkem.
Geňa to sleduje schovanej za stromy. Čučí, jak něco zmateně
hučím do rodinky na sobotním výletě.
„Pojď, Neli, pán si nás s někým spletl.“ Tahá rychle
k sobě dceru, staví se před ní a sune celou rodinu pryč ode
mě.
Já do nich dál valím ty svý vály. Pak vzduchem zavíří
nějaký vlny. Jakási energie se ke mně šine. Jde to vodzdola.
Podívám se dolů a spatřím zuřivě štěkajícího jezevčíka. Já
ten štěkot ale vůbec neslyším, já ho vidím! Štěká mi takhle
u nohou nejspíš už od začátku, ale můj mozek ho prostě
vypnul. Jako když stisknete na klávesnici tlačítko mute.
Rodina se mezitím dostala pár metrů ode mě a i pes už
k nim couvá. Geňa se osmělí, vyletí ze stromů a táhne mě
pryč.
„Geňo, ale já si to musím s rodičema vyjasnit, nepleť se
nám do toho. Proč se do toho sereš? Aha, je mi to jasný, tys
mě nikdy neměl rád. Já jsem viděl, jaks mi to nepřál, že jsem
se dostal na tu scenáristiku.“
„Proč by ti to nepřál?“
„Nepřál si mi to. Já to vím. Stejně je to fuk. Umírám.
A ty taky umřeš. Musíme si zavolat sanitku!“ Vytáhnu mobil
a začnu volat záchranku. Geňa se vrhá po telefonu, snažím
se mu utýct, ale je rychlejší a silnější. Sebere mi telefon.
Najednou mi to všechno došlo. Tenhleten svět je jenom
bublina. Náš Matrix. Každej máme naprogramovanej
vlastní Matrix-pohádku, která se nám odehrává před očima.
Nic z toho nikdy neexistovalo. Takže doteď jsem si mohl
v klidu žít a svádět všechno na přírodu nebo na Boha a ďábla.
Ale ne. To tys to všechno stvořil, Vojto! Všechno, co se
děje, se smolí v tvý ubohý hlavičce. Vytvořils svět a s ním
i všechno zlo. A dobro samozřejmě, ale dobro? Kdo by myslel
na dobro, když za rohem plynujou židy a mučí ve jménu
taváryše Stalina!
Všechno to jsou jenom G rgurky, kterýma táhneš ty, ale
neuvědomoval sis to, a tak ses vžíval jen do těch kladnejch.
Kdysi jsme to asi všichni věděli, že to není realita. Kdysi při
příchodu na svět jako mimina. Ale to už jsme dávno zapomněli,
zasunuli někam dozadu a chlastáme, šukáme a žereme,
abychom to dál vytěsnili.
Přichází bouře, třístí se stromy, lámou větve a hroutí se
domy. Vidím nenávist jdoucí historií.
Vidím estébáky tahající z kulturáku máničky za vlasy.
Vidím český piloty z Anglie s elektrodama připnutýma
na koulích, jak křičí bolestí.
Vidím lidi prosit o holej život, ponížit se na samou
mez, a vidíme jiný lidi, jak je i přesto vraždí a mučí. A to
všechno jsem stvořil já.
Ano, stvořil jsem i dva milence při svíčkách splývající
v jedno tělo, ale co?
A jdeme dál historií.
„A, Geňo, pocestujeme dál, dál, ještě dál. Houfnice,
bajonety a nože. Dva psanci z Markéty Lazarové, kterým jde
jen o kýtu a o potřebu ukojit se v lůně. Nastříkat to tam!
Ende. Nezasírají si mozek přemítáním o Bohu. Vědí, jak je
to zbytečný.
Boj o ženu, vždycky je to jenom boj o ženu: Kleopatra
– Nagyová – tečka – tma.“
„Geňo, než se to všechno utopí ve věčný tmě, tak si to
pustíme ještě jednou od první spermie.
Na velkým plátně. Pořádnej biják. A všechno si to prožijem,
i tu lásku a nenávist. Copak to nechápeš?“
„Lanďáku, neblbni. To jsou jenom houby. To vodezní.“
„Já tě mám docela rád, Geňo, ale seš jenom můj konstrukt.
Prožijem si to všechno.
Budeme se navzájem mučit. Budu tvůj dozorce, kterej
ti bude pomalu trhat nehty.
A ty zase můj. Tisíckrát se umučíme a tisíckrát zas vstanem.“
Jdem k nějaký turistický ceduli, já ji moc nevidím, protože
krajina mi splynula s nějakou středověkou bitvou, kterou
s Geňou budem muset brzy svést.
A tak, když se otočí k ceduli, nenápadně vytáhnu
z batohu svůj nůž. Vím přesně, proč to musím udělat – dává
to smysl. Musíme si prožít lidství se vším všudy. Geňa dál
sleduje turistickou ceduli, když se napřáhnu k bodnutí.
V poslední chvíli se ohledne, ale to už je příliš pozdě, než
aby stihl zareagovat.

Tripová

 
Otevřela mi a její obličej ihned získal nádech citrónové
kyselosti.
„Jdu si pro věci.“
„Nemůžeš přijít jindy?“
„Jak jindy? Ještě pořád tu snad platím nájem.“ Vyvolal
jsem hned hádku, přestože jsem se zaklínal, že se s ní nebudu
hádat.
Z obýváku se vynořila moje náhrada. Vlastně to bylo
logický, celou dobu jsem se k ní choval jako k princezničce,
život z obláček a cukrlinek, takže mě mohl nahradit jedině
obhroublý macho.
Okamžitě se snažil vyvolat konflikt a já byl nasranej, že
se bojím, páč by to pro mě nedopadlo dobře. Výsměšně mě
pozoroval, jak se ve spěchu balím a dál do mě rejpal. Klára
ho naoko krotila, ale viděl jsem, jak jí to zároveň imponuje,
jak je drsnej.
Asi po třetí urážce – zrovna jsem nesl krabici s orignálníma
cédečkama – už jsem to nevydržel:
„Já se ti divím. S takovým idiotem.“
A už jsem letěl, strčil do mě, takže jsem se zřítil ze schodů
dolů. Klenoty mé sbírky se válely po schodech, některé
plastové obaly rozbité napadrť.
Zuřil jsem. O to víc, že jsem se mu nemohl postavit.
Tak jsem tam na kolenou sbíral ty svoje drahokamy,
Klára se mi omlouvala a on jí stál za zády a šklebil se.
A pak jsem byl konečně pryč. Rychle jsem převezl věci
k rodičům – copak existuje větší ponížení než je návrat
k rodičům? Ty smutné oči maminek! Ty neustálý „kde-jsme-
-jen-udělali-chybu“ pohledy!
Práskl jsem s dveřma, zmizel z baráku a vytočil Geňovo
číslo.
Nedávno mi nabízel houbovej trip.
„Seš si jistej?“, zeptal se do telefonu.
„Naprosto.“
--
Šli jsme za město do lesů kdesi za Hádama. Najednou
úplná idylka – dva kluci posedávající kdesi na lesním paloučku
a drtící drobné kloboučky v kelímcích jahodových
jogurtů.
„Doufám, že máme hodně vody.“
„Moc ne, ale koupil jsem víno.“
Dojedli jsme a jdeme dál. Dlouho se nic nedělo, a pak
se to rozjelo.
Podívám se na oblohu a zjistím, že prší. Jak to? Vždyť
necítím na kůži déšť a svítí slunce?
Za chvíli se přidá sníh a potom ledové kroupy. Všechno
se děje zaráz. Mrknu na velikej strom, kolem kterýho
právě procházíme. Je listnatej i jehličnatej zároveň. Na jedný
větvi jsou rašící květy, druhá je zimní a holá, třetí listnatá
i jehličnatá zároveň, ze čtvrté na zem odpadává barevné
podzimní listí.
A do prdele!
Šli jsme dál. Ale kam? S hrůzou jsem zjistil, že ačkoliv
moje nohy a svaly evidentně sestupujou – zatínám lýtka, kolenama
tlumím nárazy – tak vidím přesnej opak – cesta stoupá.
Za boha jsem nemohl přijít na to, co je pravda. Chvíli
mě to šokovalo, ale pak jsem si řek, že je pravděpodobnější,
že mi kecá zrak spíš než tělo.
Začalo mi docházet, že tenhle trip nebyl dobrej nápad.
„Deme nahoru nebo dolů?“ Zeptal jsem se Geni?
Otočil se na mě. Jeho tvář téměř zmizela. Zaostřil jsem
na jeho oči a obočí, ale tam bylo všechno v pořádku. Teprv
když jsem sjel pohledem níž, zjistil jsem, že se jeho tvář doslova
ohýbá do sebe. Všecko směřuje dovnitř tváře, kde je
jenom jedna děsivá a pulzující ranvej a já se nemůžu dobrat
konce. Nos prostě nekončí a místo úst má tu do sebe včleněnou
kroutící se silnici.
Dělal jsem, jakože nic a zopakoval jsem otázku. Nevěděl
jsem, jestli té otázce rozuměl, nebo mu jen přišla natolik
stupidní, že na ni neodpovídal. A co když jsem si jen myslel,
že jsem ji vyslovil nahlas? Začal mi připadat nepřátelskej.
Bylo mi jasný, že se mi nedaří hrát, že jsem v pohodě. On
moc dobře ví, jakej cirkus se mi právě děje před očima, koneckonců
má s houbičkami větší zkušenosti. Díval se na mě
pohledem člověka, kterýho to otravuje. Léčim si tu svoje
bolístky, panikařím a on se se mnou bude muset celej den
srát.
Ostatně, vždycky jsme byli spíš jen přátelé přes přátele.
Nikdy jsem nevěděl, co si o mně ve skutečnosti myslí. Možná
se jen styděl mě odmítnout. Myslím, že mě ten hajzlík
vlastně pěkně nesnáší. Teď to vidím, vidím mu až do krku,
kde rotuje ta jeho blbá ranvej.
A je to v prdeli: máme málo vody. Co budeme dělat?
Geňa se podíval na téměř prázdnou láhev a vypadal stejně
vyděšeně jako já. Šli jsme dál. Zrovna jsem zase studoval
všechen ten maglajz a biják, co mi rotoval před očima, když
jsem se najednou otočil zpátky ke Geňovi.
V šoku jsem ztvrdl. Stál tam nade mnou s velkým klackem
v ruce a chystal se mě praštit do hlavy. Během milisekundy
už ale ruku spustil a i s klackem pokračoval v chůzi
dál, jakoby se nic nestalo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Několikrát
jsem předstíral, že se rozhlížím po krajině a periferním
viděním jsem ho sledoval. Vždycky okamžitě hmátl po
klacku. V tu ránu jsem se ale otočil a on zase ucukl zpět.
Chce mě zabít. Takže von mě chce zabít, hajzl jeden!
Další zhruba kilometr jsme šili přesně takhle. Bylo to na
zmagoření. Snažil jsem se myslet na něco jinýho. Třeba na
to, kde jsme. Musím si pamatovat, kudma jsme šli, abych
mu pak mohl zdrhnout. Jak se dostaneme do Bílovic? Snažil
jsem se přemejšlet:
Musíme jít dopředu a potom kopýtka. Ne, kopýtka
a potom dopomerančova.
V hrůze zjistím, že si neodkážu vybavit cestu, protože
se mi všechny ty protikladné prostorové páry rozpadly
a můj mozek explodoval do světa svobodnýho šílenství bez
pravidel a řádu. V hlavě se mi utvořily úplně jiný dvojice
a to konkrétně tyto:
Vlevo – policie
Nahoru – gorila
Pomeranč – vzad
Chci Geňovi říct, kudma jít, ale vypadne ze mě:
„Myslím, že musíme jít nahoru – policie – pak gorilou
a pomeranč.“
Vyděšeně se na mě podívá: „Cože? Co to meleš s policií?
Radši mi dej napít.“
Parchant, naše poslední voda a von furt jenom chlemtá!
Strach z toho, že mě chce zabít, mě najednou opustí.
Po cestě k nám jdou chodci. S hrůzou si uvědomím, že je to
můj otec, máma a teta Zorka s dcerkou. Snažím se schovat,
ale vidí mě. Mámin vyčítavej pohled se do mě vpíjí. Opravdu,
Vojto? Chceš se přede mnou schovávat jak malej kluk?
Tak teda jdu k nim.
Geňa mě prosí: „Lanďáku, nemluv, prosím tě! Co za
nima lezeš! Pojď pryč!“
„Ne, počkej, já to musím mámě vysvětlit.“
„Cože? Co to meleš?“
Když uvidí, že mě neodradí, tak uhne z cesty. Sám má
dost problémů s tím svým bijákem, co mu hučí v palici.
Rozbrečím se a vysvětluju rodičům, že jsem se vždycky
snažil bejt ten abstinující sportovec, jakýho si přáli mít, ale
že to prostě nedokážu. Vždycky ten jejich rozkošnej chlapeček
s cigaretou ukrytou za zády. To jsem já – příliš posranej
a slušnej na to, abych byl skutečným punkáčem a rebelem,
a příliš divokej na to, aby mohl bejt tím slušným hošíkem.
Geňa to sleduje schovanej za stromy. Čučí, jak něco zmateně
hučím do rodinky na sobotním výletě.
„Pojď, Neli, pán si nás s někým spletl.“ Tahá rychle
k sobě dceru, staví se před ní a sune celou rodinu pryč ode
mě.
Já do nich dál valím ty svý vály. Pak vzduchem zavíří
nějaký vlny. Jakási energie se ke mně šine. Jde to vodzdola.
Podívám se dolů a spatřím zuřivě štěkajícího jezevčíka. Já
ten štěkot ale vůbec neslyším, já ho vidím! Štěká mi takhle
u nohou nejspíš už od začátku, ale můj mozek ho prostě
vypnul. Jako když stisknete na klávesnici tlačítko mute.
Rodina se mezitím dostala pár metrů ode mě a i pes už
k nim couvá. Geňa se osmělí, vyletí ze stromů a táhne mě
pryč.
„Geňo, ale já si to musím s rodičema vyjasnit, nepleť se
nám do toho. Proč se do toho sereš? Aha, je mi to jasný, tys
mě nikdy neměl rád. Já jsem viděl, jaks mi to nepřál, že jsem
se dostal na tu scenáristiku.“
„Proč bych ti to nepřál?“
„Nepřál si mi to. Já to vím. Stejně je to fuk. Umírám.
A ty taky umřeš. Musíme si zavolat sanitku!“ Vytáhnu mobil
a začnu volat záchranku. Geňa se vrhá po telefonu, snažím
se mu utýct, ale je rychlejší a silnější. Sebere mi telefon.
Najednou mi to všechno došlo. Tenhleten svět je jenom
bublina. Náš Matrix. Každej máme naprogramovanej
vlastní Matrix-pohádku, která se nám odehrává před očima.
Nic z toho nikdy neexistovalo. Takže doteď jsem si mohl
v klidu žít a svádět všechno na přírodu nebo na Boha a ďábla.
Ale ne. To tys to všechno stvořil, Vojto! Všechno, co se
děje, se smolí v tvý ubohý hlavičce. Vytvořils svět a s ním
i všechno zlo. A dobro samozřejmě, ale dobro? Kdo by myslel
na dobro, když za rohem plynujou židy a mučí ve jménu
taváryše Stalina!
Všechno to jsou jenom figurky, kterýma táhneš ty, ale
neuvědomoval sis to, a tak ses vžíval jen do těch kladnejch.
Kdysi jsme to asi všichni věděli, že to není realita. Kdysi při
příchodu na svět jako mimina. Ale to už jsme dávno zapomněli,
zasunuli někam dozadu a chlastáme, šukáme a žereme,
abychom to dál vytěsnili.
Přichází bouře, třístí se stromy, lámou větve a hroutí se
domy. Vidím nenávist jdoucí historií.
Vidím estébáky tahající z kulturáku máničky za vlasy.
Vidím český piloty z Anglie s elektrodama připnutýma
na koulích, jak křičí bolestí.
Vidím lidi prosit o holej život, ponížit se na samou
mez, a vidíme jiný lidi, jak je i přesto vraždí a mučí. A to
všechno jsem stvořil já.
Ano, stvořil jsem i dva milence při svíčkách splývající
v jedno tělo, ale co?
A jdeme dál historií.
„A, Geňo, pocestujeme dál, dál, ještě dál. Houfnice,
bajonety a nože. Dva psanci z Markéty Lazarové, kterým jde
jen o kýtu a o potřebu ukojit se v lůně. Nastříkat to tam!
Ende. Nezasírají si mozek přemítáním o Bohu. Vědí, jak je
to zbytečný.
Boj o ženu, vždycky je to jenom boj o ženu: Kleopatra
– Nagyová – tečka – tma.“
„Geňo, než se to všechno utopí ve věčný tmě, tak si to
pustíme ještě jednou od první spermie.
Na velkým plátně. Pořádnej biják. A všechno si to prožijem,
i tu lásku a nenávist. Copak to nechápeš?“
„Lanďáku, neblbni. To jsou jenom houby. To vodezní.“
„Já tě mám docela rád, Geňo, ale seš jenom můj konstrukt.
Prožijem si to všechno.
Budeme se navzájem mučit. Budu tvůj dozorce, kterej
ti bude pomalu trhat nehty.
A ty zase můj. Tisíckrát se umučíme a tisíckrát zas vstanem.“
Jdem k nějaký turistický ceduli, já ji moc nevidím, protože
krajina mi splynula s nějakou středověkou bitvou, kterou
s Geňou budem muset brzy svést.
A tak, když se otočí k ceduli, nenápadně vytáhnu
z batohu svůj nůž. Vím přesně, proč to musím udělat – dává
to smysl. Musíme si prožít lidství se vším všudy. Geňa dál
sleduje turistickou ceduli, když se napřáhnu k bodnutí.
V poslední chvíli se ohledne, ale to už je příliš pozdě, než
aby stihl zareagovat.
 

 

Kontakt

Alice Urbancová +420 737 137 035 hypatiaa@seznam.cz