Vyprodaná pohádka

 

Přízemní mlha se válela všude kolem. Její závoj nehybně visel v uličkách starého města. Občas na mne dýchl závan sklepní hniloby. Jen jsem bezcílně bloudil, až jsem narazil na zastrčený antikvariát. Nikdo mne nemusel pobízet, abych otevřel dveře a vstoupil do tepla obchůdku a nechal se unášet vůní knih. Zvonek nad dveřmi zacinkal. Kolikátý návštěvník asi jsem? První, stý, tisící? Zanechal jsem kdesi daleko, předaleko město, kde panoval ten nepříjemný, zbrklý a hladový shon. Jako před každými Vánocemi.
 
„Pohádky jsou vyprodané. Musíš si vymyslet vlastní,“ zpražil mne šedovlasý vládce tohoto království. Jedno oko k nebesům, druhé k zemi, bílý vous žíhaný od bezfiltrových cigaret. Ani se nehnul z houpacího křesla, vypadalo to, že tvoří součást jeho těla. Připadal jsem si neskutečně, možná až hloupě, a pochopitelně se mi drala na rty otázka proč, proč si musím vymýšlet vlastní pohádku, proč nejde jen tak mírnyks týrnyks přijít, použít kouzelné slovo, koupit knížku pohádek a zase odejít. 
 
Nezajímal jsem ho. Díval se skrze okno ven, na uzavřený dvorek, kde si párek holubů vyříkával, kdo že tady má navrch. Důležitě se naparující holub právě napadl svého soka a pokradmu pohlížel na holubici, ne bílou, ale takovou do šeda, aby náhodou někdo nezaměnil významy. Už, už ji viděl ve svém vlastnictví. Holubice mezitím náruživě klovala zbytky chleba, který někdo vyhodil na dvorek. Zobákem nabírala kůrky tak rychle, že připomínal jehlu šicího stroje.
 
„Sedni si za pec a vzpomínej. Každej máme vlastní světy, každej prožil nějakou tu pohádku. Třeba přijdeš na to, že jsi stejně hloupej Honza jako miliony jiných po celé matičce Zemi,“ výsměšně si odfrkl. Nebo se mi to jenom zdálo? Pec sálala domácí, mateřské teplo. Kde se vůbec vzala v tom obchůdku? Předtím jsem si jí nevšiml. I okno vypadalo nějaké menší, jednodušší. A za okny… Za okny pučely jabloně a po nějakém dvorku nebo městě ani památky. Nedalo se odolat, na peci ovčí houně. No řekněte, kdo by se do ní labužnicky nezachumlal.
 
 
Hloupej Honza se převalil z jednoho boku na druhý a námahou se přitom celý zpotil. Pec sice přes noc vyhasla, ale na ní bylo stále teploučko jako v peklíčku. Nebo předpeklí. Ani na jednom místě jsem ještě nebyl, takže ani nevím, o čem vyprávím. V pekle jo, tam jsem se párkrát kouknul, ale v předpeklí nebo peklíčku ještě ani jednou. Budu se muset někoho zeptat, kudypak se tam jde a jak to tam vůbec vypadá.
 
Bylo potřeba zatopit, postavit vodu na čaj z maliní, ale Honzovi se skutečně nechtělo. Je to k neuvěření, že jo, že se někomu nechce ráno vstávat. Lámal si hlavu s tím, jak si pobyt na tom báječném místě ještě chvíli prodloužit. Venku slepice kdákaly o sto šest, taky by je měl jít nakrmit, ale když je za tou pecí tak dobře. Musel napřít všechny síly, aby se znovu převalil z boku na bok.
 
„Honzo vstávej, celá chalupa je vzhůru a ty ještě chrníš,“ připomněla mu panímáma, zač je toho loket. „A koukej naštípat dříví, včera jsi to nějak prospal.“ 
 
Co se dá dělat, pomyslel si Honza. Těžce se posadil, až se mu zatočila hlava z toho pohybu. Odfrknul si, otřel si pot z čela a dlouze, dlouze přemýšlel, které baganče si nazout nejdříve. Esli to pravé, nebo levé. Které se vůbec nazouvá první? Nebo je to snad jedno? Tato přímo existenciální úvaha – byť toto slovo bychom asi v Honzově slovníku marně hledali – ho zaměstnala na dostatečně dlouhou dobu, aby si zadek ještě mohl zahřívat na peci. „Kampak bych chodil, a co pořád ty slepice otravujou, každej den, ani svátky, ani den volna neznaj, pořád chtěj žrát, za těch pár vajec mi to nestojí, stejně už jich mám plný zuby,“ hudroval a lamentoval hloupej Honza. 
 
Nakonec se přeci jenom vyštrachal ze svého lože – a musím říct, že mu bylo smutno, opravdu smutno, že musel vylézt, takového tepla tam zanechal a ono zmizí. Ještě že venku není ošklivo. Naštípal dříví, rozházel zrní slepicím, podojil kozu a už ho žaludek směřuje do kuchyně, jazyk mlsně krouží kolem, co by tak kde dobrého smlsnul. Co asi? Skývu chleba, kus tvarohu a alou do další práce. Co bys nechtěl, Honzo!?
 
„Panímámo, nějak mě to nebaví, pořád dělat to samé, opakovat dokolečka ty samé věci, jíst to samé. Co mám dělat, abych už tohle dělat nemusel?“
 
„Snad nechceš jít do světa, ty truhlíku,“ spráskla rukama panímáma.
 
„Co to je svět?“
 
„Svět je všechno kolem.“
 
„Ale to přece znám, tam nemusím chodit, do stodoly trefím poslepu, do kůlny taky a za pec zalezu úplně bez problémů.“
 
„To musíš jít za humna a potom pořád za nosem,“ dí panímáma.
 
„A co se dělá, v tom, jak jste to říkala, světě? Taky se tam krměj slepice a dojí koza? A mají tam vůbec pece?“
 
„Tam se dělá všechno, i tam se lidé musí živit. Leda bys natrefil na nějakou princeznu.“
 
„A to je kdo jako? Taky nějaký zvíře?“
 
„Ne to je urozená slečna, dcera krále, co mu patří všechno kolem. Ta jenom tancuje, nosí parádu a vůbec si užívá různé kratochvíle.“
 
„Takže nemusí krmit slepice ani dojit kozu, nemusí sekat dříví, může se jenom válet? Jo, to by se mi líbilo, budu princezna.“
 
„Vezmi rozum do hrsti, Honzo, vždyť jsi chlap, ty nemůžeš být princezna. Akorát si tak nějakou můžeš vzít, to bys byl princ. Ale to by tě nejdřív nějaká musela chtít.“
 
„Vždyť sama říkáte, panímámo, že rozumu nemám, ani co by se za nehet vešlo, tak proč bych ho bral do hrsti!“ Honza se kouknul na svou dlaň a sevřel jí. „A kde bych nějakou princeznu našel? Třeba by si mě vzala,“ nedal se a pořád si mlel svou.
 
Hospodyně bezradně kroutila hlavou, co že to toho pošahaného Honzu napadlo: „Pár hloupejm Honzům se stalo, že si je princezna vzala, když zabili draka.“
 
„Tak já taky zabiju draka!“
 
„Ale kušuj, ty pacholku. Ani králíka to nedokáže zabít a hned by šel na draka!“
 
„A jak je vůbec velkej takovej drak, třeba bych si něj troufnul? Vlastně, kdybych pak nemusel nic dělat, tak bych si troufnul na všechno,“ naparuje se Honza osvícen náhlým vnuknutím. Zabije draka a všichni mu můžou… no víte co, ať to zbytečně nerozmazáváme. 
 
„Velikánskej, větší než naše chalupa.“
 
„A vy jste ho někdy, paňmámo, viděla na vlastní oči.“
 
„To ne, to neviděla, ale kupec to vyprávěl na jarmarku.“
 
„Třeba není tak velkej, sama jste mi říkala, že nemám věřit cizím lidem. Půjdu do světa, rovnou za nosem.“
 
„A co si tam počneš, jéminkote! Na tebe zrovna čekají s otevřenou náručí!“
 
„Jak jste říkala, najdu draka a zabiju ho, najdu princeznu a ožením se s ní.“
 
„Honzo, ty blázne, kam jdeš, ani buchty jsi si s sebou nevzal, takhle se do světa nechodí…“ marně křičela hospodyně do vzdalujících se zad. Zase další trulant, abych hledala nového hloupého Honzu, a ten zase odejde, a pak další a další a další. Už mě to také unavuje vystupovat pořád v těchhle pohádkách se stejným koncem. Kdyby tak nějakej hloupej Honza řekl, mě je tady dobře panímámo, tady zůstanu a do světa se mi vůbec nechce. Ale to víte, kdyby…
 
 
Co to vůbec říkala, jo, pořád za nosem. Tak za nosem. Ale vždyť ten nos jde se mnou.Takže ono je to vlastně jedno, kam půjdu, nebo ne? Možná bych se měl někoho zeptat, ale široko daleko nikoho nevidím. A něco bych pil, říkal si zrovna Honza, když došel na první rozcestí. Byl tam takový kříž a na něm nějaký člověk. Možná kdyby ho někdo naučil, přečetl by si, co je tam nápsano:
 
„Vy, kdož žízníte, přijďte ke mne, já vás občerstvím.“
 
Ale to Honzovi nic neříkalo, pořád si v duchu opakoval, že když za nosem, tak za nosem. A o tom člověku toho také moc nevěděl, netušil, proč je tam natažený jako králík, když ho panímáma o hodech zabíjela. Ale, ten králík, to byla pečínka. Libové masíčko, kůžička pěkně propečená, to kdyby bylo každej den, tak bych z chalupy ani paty nevytáh. 
 
Obzor se pomalu zakrýval nachem, pomalu se blížila noc a Honza ještě nevěděl, kam hlavu složit. Kdyby tady tak byla pec…
 
Polní cesta ho zavedla do hlubokého lesa. Vůkol žádné světýlko, okolí se pomalu ale jistě ponořovalo do temnoty. Občas zaslechl nějakého živočicha, občas se ozval nějaký ten pták. Honza nevěděl, komu patří ty hlasy. Snad poprvé pocítil strach, strach z toho, že zbloudí, sejde z cesty. Nevěděl o loupežnících, ani lapcích. Neviděl skoro ani na krok. Bál se, ještě nevěděl, že strach pochází z nepoznání. Všechno kolem bylo neznámé, a kdyby znal to slovo, možná by použil i výraz zakleté. Cítil vůni lesa, ale neviděl ani na stromy kolem, neviděl si na špičku nosu. A jak už to tak bývá, po chvíli bloudění a cesty naslepo zahlédl kýžené světýlko. Lákalo ho, cítil, že tam někde by mohl potkat nějakého poutníka, který by mu snad poradil, kde najít princeznu nebo draka.
 
Netrvalo to dlouho, možná to byla chvilka, která mu připadal jako věčnost. U malého ohníčku se hřála podivná sebranka. Jeden měl pásku přes oko, druhému chyběla ruka, další vypadali jako strašáci na polích, jakými odháněl šafář ptáky z pole. Vedle nich takové velké kyje, o kterých hloupej Honza nevěděl, k čemu by tak byly.
 
„Ha, poutník. Dej nám všechno, co máš!“ zaburácel hlasem jako hrom jeden z nich.
 
„Nic nemám. Vůbec nic nemám,“ pípnul Honza.
 
Dvě mocné ruce ho sevřely, rychle mu projely všechny kapsy, ale jak říkal Honza, kde nic není, ani smrt nebere. 
 
„Nic nemá, náčelníku, opravdu nic. Ani k jídlu. Svlékneme ho a upečeme, aby nám byl aspoň k užitku.“
 
Není to snad další hloupej Honza? pomyslel si jejich šéf. Nehledá zase nějakou tu princeznu a draka. No, nevypadá na to, urostlej moc není, ani pořádný vousiska to nemá. Takovej je to nějakej nekňuba. Ale, co já vím, co teď do těch novejch pohádek posílají. Žádného hrdinu nebo reka jsem už pěkně dlouho neviděl. 
 
„Jak se jmenuješ?“
 
„Honza.“
 
„Honza, Honza. Ale kterej? Dlouhej, Širokej, Bystozrakej? Nebo snad pán ráčí být Honza Hloupej? Tak to vysyp, ale rychle, než tě přiložíme na oheň.“
 
„Z chalupy. Od panímámy. Nevím, jakej jsem Honza, ale paňmámá říká, že rozumu nemám, co by se za nehet vešlo.“
 
„Takže Hloupej, ty seš Honza Hloupej. A copak děláš v našem lese? Copa zde pohledáváš? Tady nemáš nic dělat!“
 
„Jdu za nosem.“
 
„Tak za nosem říkáš, abychom ti ho neuřízli. Líbilo by se ti to? Co říkáš,“ náčelník si významně přejížděl ostřím obrovského nože po cárech kalhot. Zálibně se díval hned na na nůž, hned na Honzův nos. Šéf zbojníků, možná to byl on, možná někdo jiný, se olízl jazykem. Pak se zaškaredil, sakra jestli to je opravdu hloupej Honza, tak ho musím přece nechat jít. To by bylo proti pravidlům pohádek, takhle by to nešlo. Ale že by zrovna tenhle byl nějakej hrdina, rozmrzele si pofrkl. 
 
„A co, za drakem bys náhodou nechtěl, princeznu bys nechtěl najít? Co pak?“ úlisně se ho zeptal.
 
„A vy víte, kde bych je našel?“
 
„Ale to víš že jo, holenku. Jak jsi říkal, rovnou za nosem…“
 
„A když zabiju draka, tak si mě vezme princezna?“
 
„No, někdy to tak v pohádkách bývá, ale že by si zrovna tebe nějaká vybrala nebo že by se ti podařilo zabít draka, tomu přece ani sám nevěříš.“
 
„Třeba i věřím,“ nedal se Honza. Posmutněl: „Jenom nevím, jak se takovej drak zabíjí.“
 
„Hahahahaha. Slyšíte bando, tak on chce zabít draka.“ Všichni kolem ohně se jako na povel zasmáli. Honza jim moc nerozumněl. Přeci to není tak těžké, zabít nějakého draka. Když se to už povedlo někomu před ním, proč by se to nemuselo povést zrovna jemu. 
 
„Jakpak bys ho chtěl zabít? Rukama, nebo snad klackem?“
 
„Nevím, snad to nějak půjde.“
 
„Víš co, ty mudrlante, mi tě k tomu drakovi zavedeme, náhodou žije v jedné sluji tady za lesem. Uvidíme, co svedeš.“
 
„Ale šéfe, vždyť ho to…“ přejel si jeden z loupežníků prstem pod krkem a zakoulel očima jako by mu měly z důlků vypadnout.
 
„No, na nás to nebude, my ho jenom k drakovi zavedeme. My mu přece nic neuděláme.“
 
Lapkové se zasmáli a jali se připravovat na cestu. Naložili si na ramena své kyje, upravili opasky. Pravda, museli je stáhnout trochu více, neboť jim v poslední době příliš nepřálo. Ale to už tak bývá, jednou se štěstí usměje, jindy zase ne.
 
Honza byl z toho celého nějaký vyjukaný. Vrtalo mu hlavou, proč s ním ti chlapíci chtějí jít až ke drakovi. Co je k tomu vede? Vždyť mi panímáma říkala, že stačí jít za nosem. Rovnou za nosem, abych byl přesný.
 
V dáli zahoukala sova. Loupežníci měli jednu jedinou lampičku, kterou si svítili na cestu. A aby se nebáli, zpívali si do kroku.:
 
Vylez draku ze své skrýše
Plížíme se k tobě velmi tiše
Našlapujem, nasloucháme
Krkem ti zakroutíme, cháme
 
Honzovi vrtalo hlavou, proč jeho společníci zpívají o tom, že jdou tiše, když hulákají jak na lesy. To by ale musel vědět, co mají strašliví loupežníci v kalhotech. Někdo by možná řekl, že strachy naděláno, ale to přeci do pohádky také nepatří. A jak se vůbec kroutí tím krkem? Honza pokýval hlavou nahoru, dolů, do strany, dokonce si zakroutil hlavou. Ale jak bych proboha mohl zakroutit krkem někomu jinému. Slyšel sice, že šafář někdy zakroutil krkem slepici, ale jakživa to neviděl. Jakpak se to asi dělá, vrtalo mu hlavou. Myšlenky se mu přehazovaly jedna přes druhou jako obilí v mlejnici.
 
„Náčelníku, náčelníku, už vidím draka, sedí před slují a češe si hřívu. Na… na druhé, ne na třetí hlavě,“ blekotal ten s lampičkou.
 
Loupežníci ustrnuli, doslova zkameněli a ani vám nedokázali vzít nohy na ramena. Ale Honza si ničeho nevšiml, nic neslyšel a do řady ztrnulých lapků narazil, až se z mírného kopečku skutáleli přímo k drakovým třem tlamám. Ale pozor, drakovy jazyky se ani mlsně neolízly. 
 
„Co řvete jak na lesy. A jdete pozdě, trumberové, dneska vás ani nesežeru, před chvílí jsem dojed. Koho mi to sem zase vedete, dalšího hrdinu? Nebo snad hloupého Honzu? Počkejte až na ráno, už jsem si čistil zuby.“ Máchnul jednou tlamou, až se země roztřásla. Loupežníci se ani nenamáhali vstávat, po čtyřech odpelášili zpátky do temného lesa, až za nimi zůstala ohnivá čára.
 
„Hm,“ zabručel drak. „Takovej oheň bych ani já nedokázal vytvořit. Do takové dálky bych ani nedopliv své ohnivé sliny A to je co říct,“ neopomenul se pochválit.
 
Honza na něho vyjeveně koukal. Von ten drak mluví. Ale jak je velkej! Panímáma nelhala, byl fakt větší než jejich chaloupka. A ty tři hlavy. S kterou z nich mám vlastně mluvit? S pravou, levou, nebo tou prostřední? Jednu hlavu bych možná ukecal, ale tři najednou. To je nějak moc. A ono popravdě ani tu panímámu nepřechytračil. No jo, asi sem fakt hloupej. Ale jak ho zabít, po loupežnících tady zůstaly kyje, ale s těma já to vůbec neumím. Že bych mu je strkal jeden po druhým do tlam. Když já nevím. Ale třeba se mi to jenom zdá, třeba to není skutečné.
 
Opatrně se přiblížil k drakovi a prstem do něj šťouchnul, jestli se mu to celé jenom nezdá. Brrr, ten byl slizkej. A takovej zrohovatělej, fuj. Ani rozbitý vajíčka nebyly tak odporné. Měl by si nechat vytrhat šupiny. Jak tak nad tím přemýšlel, šup a jednu mu sám vytrhl.
 
„Co to provádíš, ty trumbero! Myslíš si, že mě budeš voškubávat jako nějakej vánoční stromeček! To teda ani omylem, nesežeru tě, ale zašlápnu do země, ty hnido. Máš štěstí, že nejsem hladovej, ani po tom, co jsem si vyčistil zuby, nemůžu plivat oheň. To bys viděl, jak bych s tebou zamával. Jo, nechám si tě nazejtra, už se mi chce spát a nebudu tady s tebou žvanit celou noc.“ Drapnul jednou z hlav po Honzovi chca nechca a mrštil s ním do své slůje: „Koukej spát. A hlavně nechrápej, to nesnáším. Mám citlivé spaní. Jinak tě sežeru ještě dřív.“
 
Honza se celý vylekaný schoulil na kamení vzadu ve slůji. Bylo tvrdé, žádná pec. Poprvé měl spát bez polštáře. Ale to kamení se nějak blýskalo. To by ale musel Honza vědět, že si tam jeho hostitel jako správnej drak schoval poklad. Jenomže von ten Honza ani netušil, co to nějaké poklady jsou, ani k čemu by mu bylo nějaké zlato a drahé kamení dobré. Jíst se to nedalo, pořádně se spát na tom nedalo, topit se s tím nedalo, prostě si s tím nevěděl rady. A popravdě řečeno, ani si s tím hlavu nelámal. Nakonec i on usnul.
 
Můžu vám ale prozradit, že chrápali všichni čtyři, tři drakovy hlavy i Honza. Ale jak! Až se ze stropu slůje začalo sypat kamení. Nejdřív takový píseček, potom větší a větší balvany, až je to oba dočista zasypalo. To se však dozvěděli až ráno, tak tvrdé spaní měli.
 
 
Sluníčko brzy ráno osvítilo celou scenérii. Někdo by mohl říci malebnou, ale řekl bych, že si to ani drak, ani hloupej Honza nemysleli. Slůj se celá sesypala, drakovi z kamení vykukovaly jenom jeho tři hlavy, které se nevěřícně kroutily. Ale ani to nepomohlo. Po Honzovi ani vidu, ani slechu. Možná už byl mrtvý, nebo kdesi zavalený hromadou kamení. 
 
Drak jenom sípal, ani pořádně pod tou tíhou nemohl nabrat dechu. Snažil se něco říct, ale vůbec mu to nešlo. Býval by si pěkně ze všech plic zanadával, ale ono nic. Byl celý bez sebe, ani zanadávat si nemůžu. To je zase příšerné ráno. A takový mám hlad. Ten hloupej Honza by se ke snídani hodil, ale kdepak je mu asi konec.
 
Nebojte se, Honza sice prospal jako drak, když se slůj sesula, ale jak nebyl ani urostlý, ani ztepilý, spíše takový normální, tuctový, ani velký, ani malý, ani hubený, ani tlustý. zůstal zaklíněný mezi dvěma balvany. Zdálky uslyšel dětský pláč. On teda nevěděl,že je to dětský pláč, protože snad žádné dítě ani za svého života neviděl. Rukou našmátral malého drobečka, on tedy vypadal jako člověk, ale všechno všecičko u něho bylo tak malinké, že Honza ani nemohl uvěřit svým očím, co že se to tam zjevilo. Snažil se k tomu dostat blíže, ale nešlo to, tuze ho tlačilo to drahé kamení, kapsy mu tížil prach z něho, jak se mu do nich sesypal.
 
Drak zuřil, plivat oheň mu nešlo, ani jednou z tlap pohnout nedokázal. A ještě ke všemu se mu chtělo kýchat. Tak ukrutně ho škrábalo ve všech třech nosech, nadechoval se, ale tu tíhu balvanů nešlo a nešlo přemoci. To vám bylo něco tak strašného. Drak v sobě musel sebrat poslední sílu, všechna čela se mu tou námahou opotila. Až najednou se mu to podařilo, úlevou kýchl tak, že se otřásla země až za devatero horami a devatero řekami. Všechno kolem se chvělo. Kameny ze slůje se nadzvedly, ale nikam se nerozlétly, na to už drakovi síla nestačila, zase spadly zpět a draka ještě více uvěznily. Drakovy tři hlavy tou námahou sklesly, bezvládně visely na kamení a ze všech šesti očí mu tekly doslova potoky.
 
Ale Honza, ten byl najednou králem, jemu se uvolnila cestička z nedobrovolného zajetí. Popadl děťátko a šupajdil pryč, jak jen to šlo. Před jeskyní zahlédl překrásnou dívku, plakala a její slzy stékaly na zem, až utvořily malou studánku. Ranní paprsky Slunce tvořily ze slz na hladině studánky skutečný náhrdelník z perel. Přes slzy neviděla ani doprava, ani doleva, ani nahoru, ani dolů. Všechno bylo jak zamlžené, snové. Honzovi to přidalo krásné, dojemné. U srdce ho zapíchalo.
 
Honza rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu, nevěděl co říct. 
 
„Hele, není to náhodou tvoje,“ namáhavě ze sebe vysoukal. Držel v rukou toho drobečka nemotorně jako uzlík s buchtama a s očima nevěděl, co dělat. Kroutily se mu do všech stran.
 
Tvář dívky se rozzářila: „Ano, ano, to je můj synáček. Drak mi ho vzal a chtěl mě přinutit, abych si ho vzala. Děkuji ti. Jak se vůbec jmenuješ?“
 
Ani nečekala na odpověď. Objímala to stvoření s takovou něhou, že to Honza jakživ neviděl. Cítil, jak ti dva k sobě patří a jak je nic ale nic na celém světě nedokáže rozdělit.
 
Drak se stal obětí vlastní touhy a chtíče, za pár dní hlady zcepeněl. A za několik staletí zkameněl.
 
„Jo, já sem hloupej Honza. A hele, nejseš ty náhodou princezna?“
 
„Třeba jo, třeba ne,“ zacvirlikala mu nad hlavou hrdlička.
 
 
Mezi lidem se říká, že nedaleko do jednoho města, ne moc známého, a proto by vám jeho jméno nic neříkalo, zkameněl drak. Je tam takový kopec se třemi vršky. Z každého z nich stéká potůček, všem se říká Dračí slzy. Jo, a abych nezapomněl, ten kopec pojmenovali Dračí hlava. Pod úpatím leží studánka, kam se chodí koupat duha a nachem a perletí zdobí oblohu po dešti.
 
 
 
„Tak co, už máš pohádku,“ vytrhl mě ze snění majitel antikvariátu. „A přijď zase, můžeme pokračovat. Docela by mě zajímalo, zda princezna s Honzou odešli a měli děti. Nebo to snad nebyla princezna? A abychom zůstali při zemi, pochopil vůbec Honza, že má kapsy plné zlatého prachu? Ale už běž, zavíráme. Zítra je také den.“
 
Ztemnělým městem se proháněl vítr. Každou chvíli si pohrál s mými vlasy. Pouliční lampy syčivě chrchlaly. Obloha byla jasná, plná hvězd. Na které z nich se asi odehrála tato pohádka? Nebo jsem to všechno skutečně prožil? Kdo ví…
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Kontakt

Alice Urbancová +420 737 137 035 hypatiaa@seznam.cz