Verše
když zaplašil pocity žízně
a hlad už se mu taky nezdál být tak sžíravý
zahodil lidské trýzně
jak pytel děravý
i ukryl se ve snech o ráji
až ten na něj zevnitř teple dých
pak vyprávěl o tom všem těm co kolem běhají
ve svých pytlech děravých
....
sníh padal v létě
v létě padal sníh
a nízké stromy kletě
rostly v údolích
v zem se noří komín z kamen
komín z kamen v zem se noří
vytéká si z moře pramen
tekouc vzhůru do pohoří
je to tak jak zvykli jsme si
jak jsme zvyklí je to tak
vprostřed tůně rostou lesy
a pod vodou letí pták
...
chlapec v omšelém kabátku
nahlížel do rozsvícených oken
od každého pak couval pospátku
a u každého dalšího byl skokem
zvědavost ho ovládala cele
a okna v světle nedala mu spát
jež pozoroval zvenčí osaměle
a vždy do dalšího se toužil podívat
...
zvuk je malebná rýha
jíž dokáže vytvořit i člun na hladině vodní
a vždy je v tom určitá tíha
s lehkostí jež ukrývá se pod ní
...
vydal se nocí loupit
strachy se třásly mu kolena
nemaje peníze by si koupit
mohl co bankéř Rohlena
nemaje peníze ale Rohleny chutě
jenž zajít si nechce dát
a tak si zkusí jak labutě
alespoň jednou zazpívat
...
domy se tyčí za hradbou stromů
za okny tváře něčí jsou
řekněte někdo u sta hromů
kam si co vidí odnesou
...
jen nádech modrosti
se v žluté chvěl
když plátky mořské pěny
snídat chtěl
a oblost kamínků pobřežních
o sebe jemně ťukala
když pěna se modrostí
snídat nechala
...
nenápadný pramen v trávě
počátek to obří řeky tekoucí tam z výše
jenž burácivě do moře se vlévá právě
ve chvíli kdy vytéká z té trávy pramínek ten tiše
...
navlečená do pyžama
tančí hbitě ještě stále
není mladá stará dáma
tančí hezky pořád ale
tančí hlavně pořád s chutí
nedá šanci úsměšků tak hrám
které jiné někdy nutí
stydět se být sebou sám
...
předvádí se slunce moři
vlna jeho obraz sune
na nebi i v moři hoří
jednotlivě neúplné
...
neměl jsem čas se rozloučit
tak jsem tam vlastně jaksi stále
teď na dvou místech zároveň musím žít
jen nevím jestli to jde ale
zda jsem tam i tam celý
anebo zda jsem tam i tam jen způli
asi bychom jen na jednom místě žíti měli
štěstí budeme mít jen pro jednoho ale taky smůly
...
láva touhy tekla strání
sebrala co v cestu přišlo
nepoznalo stráň tu ranní
slunce když po noci vyšlo
stráň se studem trochu rděla
ač svůj podíl v tomto vrylu
nikdy hrdá nepopřela
výmluvou na lávy sílu
...
plaval s proudem v zimě zima
lyžoval v ní bujaře
a když tálo tak vždy príma
vítal slunce na jaře
léto měl rád když se vzpíná
a být šťastným radí mu
a když smutek tak ho jímá
v plískanicích podzimu
...
rudá světla z konců vlaků
rozrušují oblost lesa
jako stíny na povlaku
k obzoru když slunce klesá
rudá světla bijí v oči
lesem šíří zděšení
a kdo se zády neotočí
pohltí ho mámení
mámení jež šíří stíny
co se plazí povlakem
a oblost sunou do rovimy
jak ta světla za vlakem
...
ptala se vrána kosa
proč je mokrá rosa
a proč slunce pálí
kos nevěda co říci
zůstal bděle snící
až přáteli se stali
kos a vrána černí
přátele teď věrní
dokud budou žít
ona bude breptat
neb neumí se neptat
a on mlčky snít
...
vůně posekané trávy právě
nás zastavit se donutí
jenom nevím zda-li trávě
je též ta vůně po chuti
...
byl to den
jako slepicí byl by vysezen
nejdřív se klubal pěkně z tepla vesele
aniž bych tušil že klubal se z prdele
...
drobné stopy zatočily
kolem skalky doprava
na níž kvetl Ďáblík bílý
a zelená Kostřava
ztratily se potom v trávě
by vrátily se z druhé strany
slídíc tiše po potravě
jako host tam nevítaný
z hladu kousal kytkám masu
drobný byl jak jeho stopy
neocení hladov krásu
kdo je sytý nepochopí
...
vždy jsem chtěl být vůní kytky
rostoucí volně na slunci
jíž vydávají v barvách snítky
travou planoucí
nejsem však asi vůně hoden
polního kvítí zrovna
proč ale je-li si pach s pachem roven
nechtí být smradem hovna
...
abych nebyl doma tak sám švidrajíce hlady
pozval jsem k sobě zašvidrat si i své kamarády
by z hladu se mnou tloukli hlavou do zdi
a nezbude nic pro toho kdo se zpozdí
...
plandavé kalhoty a děravé obutí
dopíjí pivo jež dopít měl jiný
a všichni tam k sobě jsou podivně nahnutí
když koušou si z kožichů navzájem viny
...
sníh padal ve vločkách
déšť padal coby kapky
jež při dopadu volaly ách ách ách
si hledajíc k štěstí zkratky
déšť padal coby kapky
jež při dopadu volaly ách ách ách
a zbytek se snášel něhou vratký
k zemi ve vločkách
...
vzpomínka na Boha vyčpěla
jako pach prázdna v šuplíku
jak vůně jenž kdysi voněla
jak rýhy v dudlíku
jak móda minulého podzimu
jak krokodýl z něhož taška je
jak jabko co dali ho na zimu
za okno ať tam dozraje
....
pod botami skřípal písek
stíny slunce dloužilo
a dopíjelo z modrých misek
co v nich zůstat toužilo
modré misky modrých květů
co obrůstaly větve šedé
natřásat jak svedou se tu
nikdo jiný nedovede
před sluncem stud ve spol mají
přesto se mu nabízí
neb si nechat nehodlají
co mu patří pro cizí
...
slunce se snažilo hřát víc než obvykle
zvuky byly kalné jako opar na rtu hovnivála
a na obloze čáry jak od Paula Klee
jež prdelí letadla tam udělala
génius prosil zda mu z jeho tíhy nesleví
zatímco své příležitosti blb se s chutí chopil
a na horní palubě se ještě tancuje ač se dobře ví
že Bůh už dávno všechny prachy propil