Písničky

 

DUMKA

 
Polibky hvězd, vůně posečené trávy
tichý dech stromů, výška střech domů
v nich večerní zprávy
Schovávám oči před těmi z hloubi parku
úzký pruh lehkého modravého dýmu
jako jeden z vhodných dárků
 
         Jako nit uchem jehly
         večer hlavou provlečený
         Kdopak tu leží v trávě opilý
         jako posečený?
 
Obyčejný večer ve velkém cizím městě
blízkém či vzdáleném se spoustou starých cest
Kterou už ne a kterou ještě?
Kam schovat slova, která sama skáčou z úst
přesně v té chvíli, kdy sedět a mlčet
znamená růst?
 
         Jen do té nejcennější kůry
         se sama lehce vnoří
         do nejmenšího z archivů
         a s ním i shoří
(2000)
 
 
 
 
SIMPLICIÁNSKÁ
 
Jako strašák v širém poli
jako chlapec v letním háji
jako poutník s dlouhou holí
podoby se prolínají
 
Jak můj koník pěkně kluše
rovnou hradskou pod hvězdami
jakou úzkou vratkou stezkou
klopýtá má černá duše
 
         V každé výhni uhlí žhavé
         v každém městě jiné ženy
         jak je slunce usměvavé
         jak je měsíc zarmoucený
 
Kam se dát, když mineš bránu
co ti šenkýř v holbě podá
radosti, co nedá voda
kdo tě najde v poli k ránu
 
Na morovém voze jedou
v tvářích celí popelaví
svatý Roch ať stojí při mně
ti, co byli včera zdraví
 
         V každé výhni uhlí žhavé
         v každém městě jiné ženy
         jak je slunce usměvavé
         jak je měsíc zarmoucený
 
Tolik hladu v zimě kruté
jaký je tok řeky dravý
jak je moře v bouři vzduté
kdo je lžikrál a kdo pravý
 
Tolik vína v starých sudech
tolik záhad ve všech studnách
rozřešení hledej u dna
mravenčení ve všech údech
 
         V každé výhni uhlí žhavé
         v každém městě jiné ženy
         jak je slunce usměvavé
         jak je měsíc zarmoucený
(2000)
 
 
 
 
TÁ ISTÁ PIESEŇ
(Pamiatke Deža Ursínyho)
 
Aký som?
Aký nie som?
Kto ma pochváli?
Kto ma hľadá?
Ak ma niekto vôbec zbadá
 
Niečo tuším
a čosi viem presne
ktosi sa zahrýzol
až do morku kostí
až do morku kostí
tej istej piesne
 
         Ktosi, kto stojí
         tam pri dverách
         a jeho sivé oči
         sa dva-tri razy zablysnú
         v očiach toho,
         ktorý sedí
         pohodlne v kresle
 
Čo ju bolí?
Kto ju hrýzol?
Kto jej dlaň
o niečo viac
ako ostatní stísol?
 
Niečo tuší
a čosi vie presne
niekoho bolí
až do morku kostí
až do morku kostí
tej istej piesne
 
         Čosi padá na zem
         tak ako keď jeseň
         v predtuche spánku
         sa zbavuje farieb
         tak trochu v afekte
         márnotratne, ale presne
(2000)
 
 
 
 
PRVOMÁJOVÁ
 
Dovol mi sdělit ti
co se děje
napůl smířen s tím, co bylo
nesmířen s tím, co bude
Potrhlí architekti
stavěli bloky beznaděje
tak jsme tu v plném počtu
ani jeden nepřebyde
 
         Přiblblý úsměv
         na agitačním letáčku
         než rozplyne se v šeru
         to žeru
 
Opilé tváře přátel
hlavy plné plánů
blížím se poznání
tím, že vzdaluji se na mapě
Tak jedni říkali,
že nebojí se flámů
jiní přitom skuhrali,
že smrt už je jim na stopě
 
         Jenomže
         kde nic není
         ani smrt nebere
         však se to nezblázní
(1995)
 
 
 
 
NÁDRAŽÍ
 
Ruce jsou černý mrak
a hlava nádražák,
jenž s nevinným úsměvem harlekýna
přistihne každého,
kdo se vzpíná
Na prázdném nádraží
tisíce okének
jenom pár očí
samota bez scének
ruce se točí
hlava - ten přístěnek
zůstává necelá
Kdo se mi zaručí,
že i ta příští noc
nebude probdělá?
Odvaha nemyslet
upřímnost neříkat
Co si pak počít?
(Bez lahve skučím)
Když je ta upřímnost
v tom, že mlčím?
(1993)
 
 
 
 
NĚKOLIK SLOV O NÍ
 
Když jsem se jí dotkl
hned se rozplynula
co si o tom myslet?
Byla asi víla
 
Možná věřila,
že mě napraví
a tak se zklamala
Nebo ne, kdoví
 
         Most se zlámal
         zbyl pár pilířů
         vtom kdosi vykřikl,
         že oči malířů
         jsou stejné jako ty její
         přes rameno nahlížejí
 
Koukáš mi pod ruku
a to bys neměla
kde mám vzít záruku,
že bys pak nechtěla
použít to po pár letech
přímo proti sobě
zatímco uzlík kostí
se pootočí k tobě
a trošku zachrastí
dál už nic
to je všechno
to je mnohem víc
 
Když jsme se jí dotkli
hned se rozplynula
co si o tom myslet?
Asi příliš pila
 
Možná věřila,
že všechno napraví
a tak se zklamala
nebo ne, kdoví
 
         Most se zlámal
         zbyl pár pilířů
         a lidé rozbíjeli
         sta prázdných talířů
         a bouřka bez mraků
         a žár bez ohně
         prostě co zbylo
         a tak podobně
(1993)
 
 
 
 
MĚSTO
 
Večer je unavená řeka světel
když potmě stéká
v zrcadlech kaluží
na jejím konci jistě čeká
ten, jehož oči
se dozajista nezúží
až chodci unaveni
se nad hladinou zastaví
a nepokojný vítr jejich obraz roztaví
 
Večer je ostrá pachuť nemocnice
za bílou hradbou dveří
nehybnost prochází
a na sta nepokojných očí
pohledem ohmatává stěny
než postupně zaskočeny
na místě se zarazí
a milosrdný spánek kreslí jiné obrazy
 
Večer jsou stoly plné štamgastů
praskot stolů
skřípot duší
obláčky kouře
popel z cigaret
slova, která zkruší
neklidné pohyby
pár hodin před cestou
a půlnoc jako vykoupení padá na město
(1994)
 
 
 

Kontakt

Alice Urbancová +420 737 137 035 hypatiaa@seznam.cz