Básně

 
...
 
Špičky skal namáčí prsty
v kropence oblohy šedé
v údolí tančí
zelené kmeny stromů
kruhové tance
ze kterých u srdce zebe
a bílá pěna na potoce
mrtvá těla opuštěných labutí
věští
že je čas vyplutí
k ostrovům smíchu
kde v žlutých záclonách
Bůh se skrývá
víc netvrdne skýva
dnů tvých i mých
jen ve vlnách smích
a hejna racků
kterým se vzlétnout chtělo
křižují oblohu
i moje čelo
 
...
 
Roztrhaným pláštěm vichřice
nebem divokým
pluje svatá dvojice
- Večernice s Měsícem
 
Jurodivý syn
v kabátku kovovém
pase svoje stáda
bílých laní pod sněhem
a na východě dalekém
další hvězda padá
 
...
 
Jehňata tiše bekají
na loukách polehlých,
z mrazu a závějí je znavena víra
těžká jak mokrý sníh.
 
Těžká jak ruce ženy,
co nosí chléb potají,
těm, které ze snů přivedli
a ohlávku jim sundali.
 
...
 
V bělostné krajině klášterní cely
se ospalé vlny touhy rozlévají.
Zaplavují břeh i moje nohy na posteli.
Mluví o těch, co se nesetkají...
Mluví o těch, co se nepotkali...
 
Do rozevřených křídel oken
jiřičky se smějí
a pod útesem
slunce v mlze naposledy
kreslí dávná slova o naději.
 
 
...
 
 
Holomráz den ukusuje
jak křehkou oplatku,
soumrakem vsi klopýtají pozpátku,
opuštěné, prázdné.
Návěstidla věstí: "Blázne,
myslíš snad, že oko moje, rudé jako krev,
ukazuje cestu vpřed?
Nedojedeš dál, než
k brázdě svého těla
a možná, kdybys hodně chtěla,
až za tu ves,
kde jak šípek námrazou
zesládneš -
- láskou či smrtí svou.
 
básně premiérové pro Kýchání
 
...
 
Nabroušené břity mrazivým ostřím
rozlamují plástve tenkého ledu na potoce.
Den skrytý sivou mázdrou mlhy,
den první,
kdy bledé srpky měsíců
letí po černé hladině
k další možné peřeji času
a pak jediným mrknutím kamenů
zmizí.
 
Den stvoření dlouhých jehel
pevně přibitých ke kmenům,
den zašitých úst keřů,
den popíchaných prstů 
a šípkových krůpějí.
 
Den zlomené hrdosti  bříz,
den zkřehlého hledání závějí,
den poklekání bez vstávání.
Protože co jiného než tíha
nám v takový den dovolí
sklonit se nad sebou.
 
...
 
Plaňkové ploty podpírají konec světa
za vesnicí.
Zteřelé plesnivé haluze
popadané v ledovou mozaiku
nehybných Pompejí.
Ves, zasypané hrdlo sněhem
posledním výkřikem,
posledním přitakáním.
Bezhlesým gestem hluchoněmých krásek
kresleným štíhlými prsty vývratů do tmy.
Vůně jehličí zatnutá do předpokojů,
do zateplených nádvoří.
Bez viny hospodář spí.
Buď mi oporou, lásko, v ten čas,
kdy se prostor vlamuje mezi nás
a v děravých zubech lesa
„sám jako v plotě kůl“
meluzína hvízdá.
 
 
Věže kostela nebo věže topolů?
Deky lesů prošité šlahouny maliní.
Nejsme jiní,
jen trny zarážíme
o jedno myší nadechnutí hlouběji.
Čím rychleji tvor dýchá,
tím prý kratší život...
Ale co ustrnutí srdce?
Na to se snad neumírá?
Soucitu černá díra
točí se mezi námi
a nechce polknout 
tenhle svět.
...
 
Špičky skal namáčí prsty
v kropence oblohy šedé
v údolí tančí
zelené kmeny stromů
kruhové tance
ze kterých u srdce zebe
a bílá pěna na potoce
mrtvá těla opuštěných labutí
věští
že je čas vyplutí
k ostrovům smíchu
kde v žlutých záclonách
Bůh se skrývá
víc netvrdne skýva
dnů tvých i mých
jen ve vlnách smích
a hejna racků
kterým se vzlétnout chtělo
křižují oblohu
i moje čelo
 
 
 
 
...
 
Roztrhaným pláštěm vichřice
nebem divokým
pluje svatá dvojice
- Večernice s Měsícem
 
Jurodivý syn
v kabátku kovovém
pase svoje stáda
bílých laní pod sněhem
a na východě dalekém
další hvězda padá
 
 
 
 
...
 
Jehňata tiše bekají
na loukách polehlých,
z mrazu a závějí je znavena víra
těžká jak mokrý sníh.
 
Těžká jak ruce ženy,
co nosí chléb potají,
těm, které ze snů přivedli
a ohlávku jim sundali.
 
 
 
 
 
...
 
V bělostné krajině klášterní cely
se ospalé vlny touhy rozlévají.
Zaplavují břeh i moje nohy na posteli.
Mluví o těch, co se nesetkají...
Mluví o těch, co se nepotkali...
 
Do rozevřených křídel oken
jiřičky se smějí
a pod útesem
slunce v mlze naposledy
kreslí dávná slova o naději.
 
 
 
 
...
 
Holomráz den ukusuje
jak křehkou oplatku,
soumrakem vsi klopýtají pozpátku,
opuštěné, prázdné.
Návěstidla věstí: "Blázne,
myslíš snad, že oko moje, rudé jako krev,
ukazuje cestu vpřed?
Nedojedeš dál, než
k brázdě svého těla
a možná, kdybys hodně chtěla,
až za tu ves,
kde jak šípek námrazou
zesládneš -
- láskou či smrtí svou.
 
 
 
 
básně premiérové pro Kýchání
 
...
 
Nabroušené břity mrazivým ostřím
rozlamují plástve tenkého ledu na potoce.
Den skrytý sivou mázdrou mlhy,
den první,
kdy bledé srpky měsíců
letí po černé hladině
k další možné peřeji času
a pak jediným mrknutím kamenů
zmizí.
 
Den stvoření dlouhých jehel
pevně přibitých ke kmenům,
den zašitých úst keřů,
den popíchaných prstů 
a šípkových krůpějí.
 
Den zlomené hrdosti  bříz,
den zkřehlého hledání závějí,
den poklekání bez vstávání.
Protože co jiného než tíha
nám v takový den dovolí
sklonit se nad sebou.
 
 
 
 
...
 
Plaňkové ploty podpírají konec světa
za vesnicí.
Zteřelé plesnivé haluze
popadané v ledovou mozaiku
nehybných Pompejí.
Ves, zasypané hrdlo sněhem
posledním výkřikem,
posledním přitakáním.
Bezhlesým gestem hluchoněmých krásek
kresleným štíhlými prsty vývratů do tmy.
Vůně jehličí zatnutá do předpokojů,
do zateplených nádvoří.
Bez viny hospodář spí.
Buď mi oporou, lásko, v ten čas,
kdy se prostor vlamuje mezi nás
a v děravých zubech lesa
„sám jako v plotě kůl“
meluzína hvízdá.
 
 
 
 
 
Věže kostela nebo věže topolů?
Deky lesů prošité šlahouny maliní.
Nejsme jiní,
jen trny zarážíme
o jedno myší nadechnutí hlouběji.
Čím rychleji tvor dýchá,
tím prý kratší život...
Ale co ustrnutí srdce?
Na to se snad neumírá?
Soucitu černá díra
točí se mezi námi
a nechce polknout 
tenhle svět.
 

 

 

 

Kontakt

Alice Urbancová +420 737 137 035 hypatiaa@seznam.cz