Poezie
Víno
Několik prázdných flašek na stole
a noc se pomalu mění v den.
Jen trocha vína zbyla ve sklenici
a poslední kapka v láhvi.
V přítmí mého obýváku se ze mě stává cestovatel…
Vyjíždím na moře z bílého vína
a mávám těm, kterým na mně nezáleží.
Vítr se opírá do plachet mé loďky z korku
a nebe bouří.
Jako můj temný život i temnou oblohu
protíná jeden zlostný blesk za druhým,
jinak vše zeje prázdnotou.
A stejně jako já teď utápím svůj žal a zlost ve víně,
i loďka, můj život, klesá na dno vinného oceánu, přemožena světem!
VĚZENÍ
Místnost bez oken
a na dveřích mříž,
jen krok za krokem
smrt plíží se blíž.
Mám v srdci strach
a v ruce hlavolam,
já nejsem vrah,
jen vraha znám.
Osud mi doslova v rukou leží
a můj čas moc rychle běží.
Mé dlaně ovládá třes,
zůstanu-li mlčet, zemřu.
Promluvím-li a nebude to lež,
zas jinou rukou, zemřu též.
Hrobové ticho, jen můj dech
němý výkřik do tmy a život je pech.
„Pravda vítězí!“ kdysi někdo řek,
jenže neznal tenhle svět.
Kde teď je má pravda, co mě zachrání?
Volba mezi smrtí nebo smrtí-těžké vybírání…
Bože, ať je to jen sen,
ať vzbudím se a bude den.
Špatné místo, špatný čas,
Bože spas mne, spas!
Tam venku je hluboká noc,
já tady žádám o milost.
Zoufalý a strachem opilý,
svůj život skončím za chvíli.
Propadnu hrdlem, jak se říká,
ne rukou kata, ani vraha pomocníka.
Jen tah mého opasku a pod nohama prázdnota,
ten nádherný pocit, kdy pohltí mě nicota.
Má těžká hlava náhle lehkou zdá se být,
svět bez mysli a bolesti, v rukou žádný cit.
Omámen smrtí už nechci dál žít…
Postavit se strachu
Jít a zapomenout na vše, co jsem doposud prožil,
zapomenout na staré časy.
Není nic, co bych si chtěl pamatovat,
nikdo koho bych uměl mít rád.
Zažil jsem všechno zlo světa
a víc už ho nesnesu,
proto bych rád zapomenul,
proto musím zapomenout!
Ptáš se na co?
Na sebe!
Na to kým jsem byl,
protože to já byl zlo světa
a teď chci zapomenout.
Chci se zbavit spalujícího pocitu viny
a vytěsnit z paměti smrt a utrpení, jež jsem způsobil.
Proto jsem poutník, či cestovatel, chcete-li,
hledám odpuštění a smíření pro své činy.
Kdo mi ale může odpustit?
Vždyť v každých očích, které se na mne podívali,
se zrcadlila hrůza a pohrdání, zloba a beznaděj
a já se bál do nich pohlédnout a vidět to, co vidí oni.
A tak jsem šel stále sám pustou krajinou.
Jedinou útěchou mi byl pohled do korun stromů a šumění listí, vůně lesa.
Bál jsem se podívat na hladinu vody, abych se nespatřil, nechtěl jsem vědět, kdo jsem.
Ještě víc mě děsil spánek, aby mi sen neukázal, kdo jsem byl.
Nenáviděl jsem se a o to těžší bylo hledat smíření,
protože jsem nevěřil.
Nevěřil jsem sám v sebe a nevěřil jsem, že mi někdo může odpustit.
Jak by mohl, když každé oči byly stejné,
plné nenávisti a výsměchu.
A i kdybych prošel celý svět,
nenašel bych jiné oči,
protože vše čeho jsem se já bál, a co jsem já cítil,
bylo ukryto v mých očích a to moje oči se zrcadlily v cizích.
Nebylo těžké to pochopit, těžké bylo čelit tomu,
postavit se vlastnímu strachu a zeptat se ne kdo může,
ale kdo mi má opustit!
Já, já si musím odpustit, aby mohl odpustit i celý svět.
Nikam neodcházím
Nikam neodchází,
Jsem tu stále pro tebe,
Stojím při tobě, vždy jsem stála a budu stát.
Ještě nikam neodcházím,
Jen zůstávám opodál.
Vyjdu, až bude potřeba,
Usměju se a dám ti zpět kousíček štěstí,
Které jsi mi před lety daroval.
Usměju se a ukážu ti cestu,
Tu kterou jsi mi kdysi dávno ukázal ty.
Usměju se a podám ti ruku,
Na znamení, že s tebou zůstávám,
Že ještě nikam neodcházím.
Až ti jednou vrátím vše, co jsi mi dal,
Pak jsem si jistá, že už mě nebudeš potřebovat,
Že budu moci odejít.
Tak tedy odcházím,
Naposledy se usměju a ty vztáhneš ruku.
Jsem však již příliš daleko.
Odešla jsem!
Ty ale musíš zůstat,
Nikdy ti totiž nebudu moci vrátit tvé srdce!
Patří mi.
Stejně jako tobě patří to mé!
Amnézie
Kráčím ulicí a nevím kam,
procházím Prahou a jdu sám.
Prší a já sám
se prodírám
spoustou deštníků
a myslím na teplo v jednom z rychlíků.
Se západem jak přichází noc,
se zastavím a nevím proč.
Krok a krok, hlava se mi motá
a nevím proč jsem tu a ne v hospodě u Gotta.
Zastavím se a zůstanu stát.
Chce se mi spát, chce se mi spát, chce se mi spát.
Huů huů huů huů huů huů (jede sanita)
Probudím se v bílém pokoji.
Jestli je tohle smrt, tak to nebolí.
Haló, haló je tu někdo?
Dal bych si panáka nebo cígo.
Přichází doktor v bílém obleku.
„Vy jste ten chlápek z ulice jestli se nepletu.“
V tu chvíli si uvědomím, že ani nevím, kdo jsem,
že všechno zapomněl jsem!
Zapomněl, zapomněl!
Proč rači jsem neumřel!
Hlášení Tv zpráv: muž ulice spáchal sebevraždu